Život na vozíku

Ze života obrnáře

Já i moje manželka Magda od narození žijeme s dětskou mozkovou obrnou.
Je to naše neplánovaná celoživotní parťačka, která každodenně ovlivňuje naše životy, téměř
ve všech oblastech.
Oba máme velmi omezené pohybové a motorické schopnosti. Například dovolená pro nás dva bez pomoci "zdravého" člověka prostě nepřipadá v úvahu. Všechno musíme pečlivě plánovat s ohledem na naše dva elektrické vozíky, které nám pohyb velmi výrazně usnadňují, zároveň nás občas dokáží pořádně potrápit.
Jejich získání, údržba a především servis není snadná a už vůbec levná záležitost. Mnohdy čekáme na opravu i několik týdnů. Pracovní uplatnění je kapitola, o které by zejména Magda dokázala mluvit velmi dlouho, a ne zrovna pozitivně. Mezi nejčastější pracovní pozice nabízené handicapovaným patří pozice uklízečky či strážného. Takže nic pro vozíčkáře. Na chráněném trhu práce zase 
při pohovorech běžně padají dotazy typu Vy umíte psát? Ne tohle žádný mentálně zdravý jedinec na svoji adresu nechce slyšet. Při pohledu na výši své výplaty většinou máte jen dvě moznosti. Můžete se buď začít smát nebo plakat. U lidí s hendikepem a to nejen tělesným totiž zdaleka nerozhoduje to, co konkrétní člověk umí, rozhoduje především výše státní dotace pro danou firmu.

Ani zdravotníci nám ten život příliš neusnadňují. Většinu našich problémů totiž připisují obrně, proto často slýcháme "U obrny to tak je na to jste si měl už za ty roky zvyknout". Mnozí nám radí zhubnout, když se však zeptám, jak konkrétně to mám udělat, když mám omezený pohyb
a rozpočet, mlčí.

V oblasti bezbariérovosti by také bylo stále co zlepšovat, ale to by se museli odpovědní lidé ptát na názory těch handicapovaných, brát na ně zřetel a uvolnit finance, Dostupnost a kvalita sociálních služeb a fyzioterapie, to jsou oblasti, které by si zasloužili samostatný článek. Dnes tuto oblast zhodnotím pouze slovy "To nechcete zažít". Nejen výše zmíněné oblasti každodenního života můžeme vylepšit , pokud se zapojíme a potáhneme za jeden provaz.

Važme si všeho, co máme, dokud to máme, všech, které máme, zato jací jsou, dokud tu s námi jsou, protože, to, co dneska máme, zítra mít nemusíme. Užívejme na plno vše co nám život nabízí, neboť nic v životě není samozřejmost.

Nebuďme lhostejní, protože jedině tak a jedině společně můžeme z naší krásné země udělat lepší místo pro život.

Jeden zmůže málo, ale všichni dokážeme hodně.

Jan Majo